Genderová vyváženost státních institucí

 Snem každého chlapa, co nikdy neokusil převážně ženský kolektiv, je dělat takovému kolektivu vedoucího. A věděli jste, že nejhorší, co se vám může v životě stát, je splněný sen? Protože mezi sněním a skutečností je strašlivý rozdíl. Ale skutečně ohromný. Protože někdo s někým nemluví, někdo někoho nesnáší, někdo na někoho donáší a někdo o někom lže ještě víc, někomu se nesmí to a někomu se musí tohle, aby nebylo zle a nebo ještě hůř... Je to boj a je to fuška. Pro každého, abychom byli objektivní - nejen pro chlapa. I žena se v tom může utopit.

Ale proč tomu tak je? Kdo se rozhodl vedoucí ve státních úřadech a organizacích takhle týrat? Jakým právem? A z jakého důvodu je obsazování úřadů ve státní správě tolik jednotvárné? Kde jsou a kdy vstanou noví bojovníci za pohlavní vyrovnanost? To vážně všichni bojují v dávno skončené války?

Které ministerstvo hlídá rovnost (pracovních) příležitostí pro obě pohlaví?

A jak si takovou rovnost máme představit? Asi jako, když úřad ombudsmanky zaměstná houf děvčat nabitých školními zkušenostmi a touhou napravit svět? Tomu se ale říká vyhánět přirozenost ďáblem. Jasně, neříká se to tak; ale mohlo by.

Veděli jste, že (zřejmě) každé ministerstvo má své vlastní oddělení, odbor nebo sekci, ve které houf podobně naladěných žen hlídá rovnost příležitostí pro obě pohlaví. (Ověřeno na ... )

Čili si ženy zajistily pracovní příležitosti vytvořením nových míst, kde se povídá a píše o tom, jak by chtěly pracovat a nemohou. A jak by měly dostat víc peněz. A takhle prý bojují za práva žen, které by rády zůstaly doma, ale nemohou, když ony i jejich muži pracují rukama - a sotva se uživí, jsouce odpadem, který (dnes) nikoho nezajímá. A dostávají za to násobek jejich platu.

Ale to ví každý, nad tím netřeba hluboce hloubat. Jen by se o tom, co každý ví a vidí, mělo znovu začít normálně a otevřeně mluvit. Beze strachu, že se člověk dostane do konfliktu s jedním z mnoha bohatě dotovaných odborů, sekcí či institucí, plných planého žvanění a papírů a stesků nad tím, jak bylo všechno špatně a jak těžké je to napravit, když tolik lidí pořád odmítá přijmout nové a nestačí jim, že je to nové, ale ptají se nesmyslně, v čem je to lepší než bývalo. Tyhle stesky se ale pronášejí jen šeptem.

Jen pro zajímavost: Věděli jste, že u mužů normálně řídí řeč pouze levá hemisféra, kdežto u žen pracují obě - ovšem u mužů, vědomých lhářů, že se při magnetické rezonanci rozsvítí i druhá hemisféra a jejich mozek dostane bezmála "ženský" vzhled?

Všichni víme, jakou přesilovku hrají ženy ve státní správě. Ale kolik přesně je tam žen a kolik mužů? Nebo to musíme jen odhadnout, protože konkrétní čísla jsou tajná a přístup k nim mají pouze neziskovky a jiné spolky, aby z nich mohly vyrábět vlastní statistiky a srovnání, ze kterých pokaždé vyplyne a musí vyplynout, kolik moc že ještě potřebují milionů, aby se tohle všechno povedlo konečně narovnat?

Zkusíme se zeptat. A podívejme, že opatrovnické věci, tedy takové, kde probíhají čisté a velmi tvrdé války pohlaví, když se milovaná polovička změní v nebezpečnou stvůru, tak tyhle věci řeší nestranně a nezávisle (v sitcomu by teď zazněl hlasitý smích) v Trutnově 80% soudících žen (čtyři z pěti celkem), v Jičíně 67% (dvě ženy ze tří soudců), v Náchodě 83% (pět žen ze šesti soudců) a Rychnov nad Kněžnou je anomálií se 33% (jedna žena ze tří soudců).

Celkem v tomto regionálním vzorku je 12 žen ze 17 soudců, tedy 71% žen. Řeší spory mužů s ženami...

Soudci přitom mají prostor rozhodovat prakticky libovolně; oni tomu říkají volné hodnocení důkazů, ale prakticky to - alespoň v opatrovnických otázkách - znamená naprostou svévoli. (v situační komedii by se ozvalo překvapené zahučení) Nevěříte? Tak nemáte zkušenosti. (smích) Pokud ale soudci dokážou být tak nestranní a nezávislí, že proti snížení platů nastoupí s vyhrůžkou, že nebudou-li mít pořádnou hromadu peněz, stanou se úplatnými, tak... (bučení, hučení) V normální společnosti by za pouhý náznak takové myšlenky měl soudce vyletět ven, mezi sprostý závislý lid. U nás by se ovšem klidně mohl stát ministrem. Proč ne, my žijeme v situační komedii. (nejistý, rozpačitý smích)

Ano, soudci mají nezávislost a jsou nedotknutelní - ovšem jen za předpokladu, že se zdrží všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (když přitom se soudci už ve škole dozvídají, že spravedlnost je nedosažitelná a v zákoně je to jen jako taková úlitba bohům; usilovat o ni ale nemá žádný smysl), je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce, a musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků - přičemž to druhé je prvnímu nadřazeno, nikoli naopak, jak to ve zdejší komedii funguje.

Způsob, jakým tahle instituce zachází s muži-otci, bude pro nás dlouhodobým tématem, ale tady je jen podružný. Tady jde o pojmenování jedné z možných příčin, totiž o jednostrannost praktického výkonu státní moci prostřednictvím ženské početní přesily. Přesily, žijící - jak se zdá - v přesvědčení, že muži jsou necitlivá, sobecká a líná zvěř.

Ale to ví každý, kdo měl tu smůlu a setkal se s opatrovnickou justicí. I ženy, coby (budoucí)manželky, matky, sestry a kamarádky rozváděných mužů, všechny dávno vědí, že je v tomto státě cosi shnilého. Ale...

Dejme tomu, že podobný poměr pohlaví je i v jiných institucích. Ve školství to bude nejspíš ještě výraznější, podobně úřady práce a vůbec všechny jakoby o někoho pečující instituce... Ale dejme tomu, že to je v průměru všude podobné jako v opatrovnické justici - a pokud ne, nechme se rádi poučit, kdyby někdo přišel s lepší informací.

Někdo by nad tím mohl jen mávnout rukou, že prostě jde o místa, na jaká se mužům nechce, o která nemají zájem a kam se ani nehodí.

Ale pozor!

Jak: Nehodí? To jako, že jsou na to chlapi moc dobří??? Nebo, že by to nezvládli? Nene, děvčata, tohle nejde. Tady opravdu pozor, tady možná došlo k chybě a je třeba ji honem napravit! Jakmile totiž povolíte mužům uzdu, oni naprosto zvlčí a budou si dělat, co se jim zachce - a nebudou dělat, co mají a co by měli. Takže ne, prostě nesmíme dopustit, aby něco nedělali, protože se jim nechce, protože se jim to nelíbí nebo je to nebaví. Není žádná práce a žádné místo, kam by se muži nehodili! Od toho přece máme různé granty a odbory a příručky a metody, abychom těmhle jejich trapným nešvarům zabránili.

Prostě se jich nikdo nebude ptát a půjdou pracovat na ministerstvo. A když nebudou chtít, tak jednoduše přijdou o sociální dávky. Žádné slitování s nimi!

A kdo se bude vzpírat a kdo by chtěl tvrdit, že to tak bylo vždycky a nikdy to nebylo jinak a že se s tím nedá nic dělat a takové to jejich hloupé žvanění, že nemůžeme někomu zakazovat nebo přikazovat, co smí nebo nesmí dělat - roztrhejme ho na kusy! Společně a nemilosrdně. Mediální lynč! A pohledy tvrdé jako kámen a slova ostrá jako šavle. Že to nejde? Ale no tak, hoši! Kdo nechce, hledá proč, ale kdo chce, hledá jak - a pokaždé najde! Všichni víme, že stačilo (pomyslně) zamávat kalhotkami - a kdo je měl, byly mu vstupenkou do vysoké politiky, tak... Je možné všechno. Když se chce!

Ženy si nezaslouží být takto hromadně degradovány! A když není problém obsazovat podle rozložení podkožního tuku v těle ministerského křesla, kam by měli skutečně přijít ti nejlepší z nejlepších, tak proč by to měl být problém u nějakých úřednických židlí, kam může přijít prakticky každý poslušný a alespoň částečně lucidní člověk??? Místy by stačila cvičená opice, ale tak daleko netřeba zacházet; prozatím stačí úřady naředit výraznějším zastoupením mužského elementu, aby se státní organismus přiblížil hormonální rovnováze...

Nebo by snad nebylo krásné, žít ve světě rovných příležitostí, kde nejsou určitá místa a určité funkce vyhrazeny jen některým? A jiný nemusí, nesmí, nemůže, nechce??? Proč? Jak to přijde, že se kdesi sejde tolik nebohých žen - a chlap, pokud se vůbec objeví, tam sedí jako oukropek, kdesi stranou, třeba v kanceláři vedoucího...

Tohle jim prostě nesmíme dovolit, aby si tam vytvářeli jakýsi takový svůj malý, pracovní harémek. Aby si vybírali jen děvčata a muže suše odmítali. Hnusáci! Ale pozor! Vůbec není vyloučeno, aby si ze stejných, mrzce zištných důvodů vybírala nebohé dívky i vedoucí - žena. Klidně, proč ne? I ona je může chtít sexuálně oharašit, zneužít - a odkopnout. Kdo ví?! To vůbec není nemožné! A není možné takovým jedincům dopřávat chovný rybník pro jejich nekalé rejdy. Naopak, podobným praktikám je třeba zamezit. Jednoduše tak, že podíl mužů a žen bude přibližně vyrovnaný. Alespoň ve státních organizacích a firmách, které by měly jít příkladem.

A přijde-li do školy, kde převažují ženy, muž, coby zájemce o místo, musí dostat přednost. Prostě musí, abychom nevytvářeli takové sociálně patologické prostředí, abychom nevyvolávali traumatizující hormonální přetlak, abychom nepůsobili jako sexistická tyranie, kde mají ženy přesně nalinkováno, že jim je nejlépe ve větších společenstvích na nudných místech. Protože není!

Provětrejme ty zatuchlé instituce, které jako by strnuly kdesi v socialistickém bezčasí, a narovnejme jejich nepřirozeně ohnutý stav. Je přece jasné, že tak buranům sebereme vítr z plachet, když mluví opovržlivě o slepičárnách a jejich nespravedlivém přístupu a rozhodování, ale především zničíme klišé o mužských a ženských pracovních rolích. Žena nepatří automaicky do kanceláře! A muži se musí mnohem víc účastnit řešení společenských otázek. I těch malých, drobných, ovlivňujících pouhé jednotlivce. Musí! Ať chtějí nebo nechtějí, jejich hlas musí silněji zaznít v opatrovnických soudních síních a na všech úřadech a ve všech institucích. Ne proto, že by byl jiný, ale proto, aby zazněl. I jejich zadky se musí otisknout v tamních židlích, aby poznali, jaké to je.

A že to nejde nařídit ani zařídit?

Nejde je sprosté slovo, jaké se v civilizované společnosti nesmí použít. Protože jde všechno. Když se chce. A kdo nechce - ten musí jít. Rovného narovnání nebolí - a křivý bude možná křičet bolestí. Ale společnosti se uleví. Protože každý pořádek se jednou přežije a každý přežitek musí jednou skončit. A ten čas už přišel.